Žárlivost a jak s ní žít

Jistě jste se již někdy setkali s žárlivostí. Ať už jste byli subjektem žárlivosti, v pozici žárlivého nebo pouhý pozorovatel. Žárlivost není nic příjemného a není snadné s ní nebo vedle ní žít.

Žárlivost je záporný emoční stav. Má podobu úzkosti vznikající z pocitu nejistoty, strachu ze ztráty toho, na čem lpíme (moc, láska určité osoby).

Variant je mnoho

Jedním z druhů žárlivosti je žárlivost dětská. Je to často žárlivost mezi sourozenci, kde jde o neustálý boj o přízeň rodičů. Je běžná u všech dětí.

Další je žárlivost partnerská. Ta se vyskytuje u sexuálních partnerů heterosexuálních i homosexuálních. Je to úzkost vyplývající z nedostatečného pocitu jistoty týkající se citu milované osoby. Je zaměřena vůči třetí osobě nebo osobám, které jsou vnímány jako ohrožující.

Další je situační žárlivost, tedy žárlivost objevující se v případech, kdy k ní je skutečný důvod, např. prokázaná nevěra partnera.

A také je tu chorobná žárlivost, za jejíž charakteristický rys bývá považováno to, že vzniká samovolně, bez jakéhokoliv podnětu ze strany partnera, obsahuje prvky paranoidního bludu a je těžko léčitelná.

Co to tedy je?

Definic žárlivosti je mnoho, například definice zdůrazňující ohrožení sebeúcty, definice zdůrazňující ohrožení vztahu, definice zdůrazňující výlučnost a snahu přivlastnit si druhého, atd.

V užším slova smyslu je žárlivost cit vyvolaný strachem, že milovaná osoba dá přednost někomu jinému nebo že nás opustí, jednoduše nás přestane milovat. Žárlit lze na jiného člověka, na skupinu lidí, ale i na zájmy, zvířata, prakticky na cokoliv, co partner vykonává s láskou a věnuje tomu svou pozornost.

Jedinec, který žárlí, by nejraději trávil se svou polovičkou všechen čas, byl obsahem všech jejích myšlenek a skutečnost, že se partner věnuje něčemu jinému, mu vadí. Žárlivost muže nabývat různých podob a různé intenzity. Příčiny se mohou různě proplétat, doplňovat a vzájemně ovlivňovat.

Žárlivost bývá někdy mylně považována za doklad lásky. Říká se, že kdo nežárlí, nemiluje. Každý jedinec si občas přeje, aby na něho partner žárlil, dává mu to pocit, že je pro druhého důležitý.

Žárlivost je totiž natolik rozšířena, že ji vlastně každý dobře zná a zažil ji sám na sobě i u druhých, proto bývá do jisté míry akceptována a považována za psychicky naprosto normální a zdravý projev.

Tento názor se vžil a většina lidí už o něm ani dále nepřemýšlí. Pokud však partner opravdu žárlit začne, vznikají v té souvislosti mnohé komplikace.

Láska vs. žárlivost

Láska a žárlivost ale nejsou bezpodmínečně spjaty. Láska je pozitivní cit, který člověka povznáší a podporuje v něm touhu pečovat o druhého. Prvotním cílem je partnerovi něco dávat. Zatímco žárlivost vzniká na základě pocitu vlastnictví toho druhého.

Žárlivost patří k jedné z nejzhoubnějších chorob párového soužití. Zpravidla žárlí ten slabší, závislejší z partnerů. Často je žárlivost spojena s pocity méněcennosti.

Může jít ale i o rivalitu, potlačené a nepřiznané přání být nevěrný, přesun viny za své problémy na partnera, skryté, částečně homosexuální sklony, nevědomé přání zbavit se objektu lásky přeměněné do podezíravosti nebo obav, vztahovačnost a podezíravost, nízkou sebeúctu, sociální dědičnost spojenou s převzetím chování rodiče stejného pohlaví, hysterické rysy, na chorobném základě vzniklé chorobné úsudky a přesvědčení, jež nelze racionálními nebo jinými praktickými důkazy vyvrátit (tj. bludy), osobnostní změny související s drogovými závislostmi či jiným duševním onemocněním, nekázeň, apod.

Při majetnické žárlivosti se žárlivec nedokáže vyrovnat s nejistotou. Žádný vztah mu však stoprocentní jistotu přinést nemůže. Pro věrnost neexistují důkazy, přesto po nich žárlivci pátrají, vyžadují je, aby se pak nakonec často dočkali pravého opaku.

Žárlivost nevěře nezabrání, spíše ji vyprovokuje. Tato žárlivost již nedává partnerovi žádný vlastní prostor a je velmi omezující. Žárlivci časem udělají svým partnerům ze života pravé peklo.

Mnohé z jejich obětí mohou dokonce přijmout jakousi patologickou hru na „neprovokuj mne, a já nebudu žárlit“. Jakoby dobrovolně se pak nechávají kontrolovat, ale žárlivci to stejně nestačí.

Žárlivost může být i jedním z prvních ukazatelů vznikající mozkové poruchy či duševní nemoci. Pokud se objeví náhle, bez patrné příčiny, může jít o vývoj směrem k některé formě paranoidně zkresleného vnímání reality.

Co s tím?

Pokud chce člověk eliminovat svou žárlivost, musí se zbavit strachu ze ztráty milovaného partnera, strachu že nebude milován.

Tento člověk nesmí mít potřebu druhého vlastnit a považovat jej za svůj výhradní majetek, což je úkol prakticky nadlidský, vezmeme-li v potaz společnost, v níž žijeme a postoje, k nimž jsme od raného dětství vychováváni.

Podstatné také je, že žárlivost znamená nepříjemné pocity v životě člověka často spojené s projevy agresivity, proto bychom se je měli snažit eliminovat. To ale nebývá snadné a je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Při léčbě normální, běžné žárlivosti jsou nejčastějšími terapeutickými cíli:

  • zlepšení komunikační schopnosti
  • usnadnění explicitní projednání přijatelného a nepřijatelného chování k ostatním
  • vybudování sebeúcty u žárlivého partnera
  • vyřešení osobních či vztahových problémů, které vedly k žárlivosti
  • zpochybnění iracionálních přesvědčení a domněnek
  • přeformulování významu žárlivosti a tím poskytnout příznivější a méně negativní interpretace této vášně
  • rozvinutí nového zvládajícího chování
  • zvýšení symetrie moci a rozhodování (pomoc méně mocnému partnerovi, aby získal moc, a mocnějšímu, aby se vzdal určitých výhod)

Je nutné však mít na paměti, že pokud budeme chtít druhého vlastnit, bude naše láska touto potřebou oslabována a zanikne.

Léčba žárlivosti

Žárlivost je třeba léčit nebo důsledně trestat. V situacích, kdy ji partner dokáže ovládat, je však naopak vhodné jeho jednání odměnit – uznáním, projevem blízkosti, oceněním, zvýšenou laskavostí, nikdy ale ne přistoupením na další omezení.

Léčba žárlivosti je možná, zpravidla však vyžaduje alespoň základní motivovanost na straně žárlivce. U patologické žárlivosti je třeba léčit onemocnění, nikoliv vztah.

Provádíme-li terapii párovou, měla by být zaměřena na omezení žárlivosti. U normální žárlivosti se léčba soustředí na vztah a individuální práce dostane druhořadý význam.

Extrémní žárlivost není pouze projevem strachu ze ztráty partnera, ale je to i projev silného egoismu a snahy připoutat partnera k sobě.

Žárlivec svého partnera utlačuje, svazuje ho svou láskou a někdy až omezuje jeho osobní svobodu. Zvýšená žárlivost se muže projevit i po poměrně mírné intoxikaci alkoholem, drogami, plyny, výpary kyselin atd.

Žárlivost muže byt zabudována do rámce kompulzivně-obsedantních poruch. Žárlivost vzniká jako obranná reakce na možné ohrožení vztahu a rozum jde často stranou.

© 2024 MZ.cz | Nakódoval Leoš Lang