3. prosince 2015 13:41 | Zuzana Janáčková neuropsychologie mozek recenze
Chcete vědět, jak je možné být sama na sebe naštvaná? Nebo jestli se může člověk sám polechtat? A co takhle zjistit, co mají společného řecký hrdina Odysseus a pád rizikových hypoték? Odpovědi na tyhle i další otázky najdeme v knize Inkognito, aneb Tajný život mozku.
Jak název napovídá, knížka bude o mozku. Konkrétně o té nevědomé části, která pro nás zůstává inkognito. Ke které nemáme vědomý přístup. A která naše rozhodnutí řídí mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Podle Davida Eaglemana, amerického neurovědce a autora knihy, náš mozek totiž žije vlastním životem. Vlastně několika životy. A to ještě ani zdaleka není to nejpřekvapivější.
Tým soupeřů
Nejen, že většina mozkových činností zůstává skryta v našem nevědomí, navíc se náš zdánlivě jednotný myslící orgán skládá z více různých částí. Ani zdaleka se ale neblíží skvěle vyladěnému hodinovému stroji se spoustou do sebe zapadajících koleček. Autor spíš vidí mozek jako „tým soupeřů“.
Jak ale může mozek zároveň spolupracovat i soupeřit? I to Eagleman ví. Všechny části se snaží dobrat společnému řešení, jako tým. Akorát se úplně neshodnou na tom, jak takové správné řešení vypadá. A tak se každá strana snaží prosadit svoje nejlepší úmysly, a tím se dostáváme k soupeření.
Další tajnosti mozku
V jiných kapitolách knihy také najdeme scénáře zaměřené na situace, ve kterých spolu jednotlivé části mozku nekomunikují, jak by měly. Syndrom odcizené ruky, kdy jedna knoflíky na košili zapíná a druhá rozepíná. Domýšlení příběhů, kdy si vytváříme smyšlené důvody vysvětlující naše chování. I to mozek dělá.
Kromě jasně mozkově zaměřených témat se autor věnuje i otázkám, kde už je spojitost méně jasná. Například se zamýšlí nad lepší verzí právního systému. Nebo nad snížením rizika jaderné války. A taky účinností hubnoucích programů. Ve všech těchto případech je totiž mozek činitelem číslo jedna.
Já jsem my
Nechci zde ale přepisovat obsah knihy s přidaným komentářem. Konec s jednotlivými tématy a pojďme se podívat na začátek knihy. Vlastně ještě před samotný začátek – na poděkování. U Eaglemana najdeme i něco víc než klasický seznam jmen. Totiž vysvětlení, proč nepoužívá vyprávěcí formu já, ale my. Důvodů uvádí víc, za zmínku ale stojí až ten poslední.
Zatřetí, náš mozek je vytvořen z rozsáhlých, komplexních měnících se sbírek podsouborů, k nimž většinou nemáme stejný přístup: tuto knihu napsalo během několika let několik různých lidí, kteří se sice jmenují David Eagleman, ale kteří se s každou uplynulou hodinou od sebe poněkud odlišovali. (s. 10).
A nebude to nuda?
Jazyk knihy není nijak složitý. I když autor pracuje s vědeckými termíny, všechny podstatné a zajímavé souvislosti převádí do jazyka srozumitelného i ne-neurovědcům. Příkladem poslouží popis mozku, o kterém vlastně celá kniha je. Téměř kilo a půl toho nejkomplikovanějšího materiálu, který jsme kdy ve vesmíru objevili. (s. 11)
I ten, kdo není fanouškem neurovědy, si přijde na své. Eagleman v knize střídá aktuální výsledky výzkumů mozku a příklady „ze života“. Teorie se prolíná s praxí a všední zkušeností každého z nás. Deník The New York Times nezařadil Inkognito mezi bestsellery bezdůvodně.
ZDROJE:
Eagleman, D. (2012). Inkognito aneb Tajný život mozku. Praha: Dybbuk.