10. ledna 2016 20:12 | Renáta Mikulová hypochondrie konverzní porucha somatizační porucha psychogenní bolest dysmorfická porucha
Máte tělesné obtíže, které neustupují a podle lékaře jste zcela zdraví? Jste na sto procent přesvědčeni o tom, že nemocní jste? Ne vždy může být takový člověk označován za hypochondra.
Somatoformní poruchy, tedy poruchy, jejichž hlavním rysem je opakované poukazování postiženého na tělesné příznaky, které ovšem nemají žádný tělesný podklad, patří mezi méně časté poruchy. Obecně by se dalo říci, že těmito poruchami trpí 4 – 20% obyvatel. U mužů se s nimi setkáváme v 0,2%, zatímco u žen jsou daleko častější – postihují asi 2% žen.
Poměr mezi výskytem u mužů a žen by se dal vyjádřit poměrem 5:1. O co ale vlastně jde? Vágnerová definuje somatoformní poruchy jako poruchy, které se projevují somatickými stesky, pocity tělesných obtíží či subjektivním přesvědčením o vlastní nemoci, která není objektivně potvrzena. Pacient je tedy přesvědčený, že je nemocný, neboť opravdu cítí nějaké somatické příznaky. Výsledky lékařských vyšetření jsou ale v těchto případech negativní. Onemocnění se tedy nepotvrdí.
Není jednoduché zařadit pacienta určité skupiny
Bylo rozlišeno pět základních kategorií, které se řadí do somatoformních poruch. U každé této kategorie vždy převažuje určitý typ příznaků a na základě toho, mohou být jednotlivé skupiny rozlišovány. Může se ovšem i stát, že pacienta nelze zařadit do jedné konkrétní kategorie, neboť se příznaky mohou překrývat.
První kategorií jsou somatizační poruchy, kdy se u jedince opakovaně objevují nejasné tělesné obtíže, které se mohou často měnit. Do druhé kategorie patří hypochodrická porucha, která je asi lidem nejvíce v povědomí. Pro tuto poruchu je typické to, že jedinec se nadměrně zaměřuje na své tělo a jeho fungování a zároveň má až chorobný strach z toho, že by mohl onemocnět. Je přesvědčený, že je vážně nemocný i přesto, že lékaři jakékoli onemocnění vyloučí.
Další kategorii tvoří psychogenní bolest, kde jedinec je schopen přesně popsat bolest, včetně místa, odkud tato bolest pochází. Následně ale tyto bolesti lékaři neumí vysvětlit. Předposlední kategorií jsou dysmorfické poruchy, kdy se jedinec až patologicky, zaměřuje na svůj zevnějšek a vzhled a je naprosto přesvědčený o své ošklivosti. Zároveň si myslí, že ho stejně, jako vnímá on sebe, že takto ho vnímá i jeho okolí, tedy si o něm všichni myslí, že tak ošklivý ve skutečnosti je. Do poslední kategorie jsou řazeny konverzní poruchy, kdy dochází k nedostatečné činnosti nějaké tělesné funkce.
Jak a kde se ale tyto poruchy berou? Dá se jim nějak předcházet? To jsou určitě velice časté otázky, které jsou lékařům pokládány. Tyto poruchy mohou být důsledkem nadměrné psychické zátěže. Člověk takto může reagovat na určitou situaci, ve které se on osobně cítí bezmocně. Dá se tedy říci, že je vyvolávají vnější vlivy, přestože zde záleží i na genetických dispozicích, konkrétně na osobnosti jedince, jak je se schopen vyrovnat se stresem. Osoba, která je méně odolná vůči zátěži, je náchylnější k těmto poruchám. Tyto vlivy můžeme tedy rozdělit na biologické a na psychosociální.
Léčba zde není snadná
Vzhledem k projevům těchto poruch pacienti často vyhledávají různá lékařská zařízení, včetně různých alternativních léčitelů. I díky tomu se často na tyto poruchy přijde a mohou být diagnostikovány. Oproti diagnostice je léčba somatoformních poruch obtížná. Pacient je tolik natolik přesvědčený o tom, že je skutečně tělesně nemocný, že není schopen si přiznat, že jde o poruchu psychickou. Samozřejmě, že postižení jedinci nezůstávají zcela bez pomoci.
K léčbě bohužel nelze užívat medikaci, neboť na samotné poruchy léky neexistují. Lze ovšem podávat léky na deprese či úzkost, které často doprovází toto onemocnění. Jako dodatková léčba může sloužit užívání různých vitamínů, neboť pak má jedinec dojem, že je nějakým způsobem opravdu léčen. Jako u většiny psychických poruch, je zde také možnost psychoterapie. Ta je sice obtížná, ale pomáhá pacientovi vzdát se role nemocného a také mu pomáhá přehodnotit příznaky, které považuje za nejhorší. Toto je ovšem velice náročný úkol jak pro psychoterapeuta, tak pro pacienta. Také je důležité, aby byl pacient podporován svou rodinou a blízkým okolím. Ti totiž mohou vytvořit pro postiženého jedince prostředí, které napomáhá k postupnému mizení tendencí jedince.
ZDROJE:
Vágnerová M. (2004) – Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha: Portál