21. srpna 2014 20:43 | Zuzana Janáčková schizofrenie paranoia blud
Svět řídí Svobodní Zednáři, NSA ví o každém našem pohybu, manželka určitě spí se sousedem a zrovna nedávno zase viděli Lochnesku… Paranoidní bludy v praxi si leckdy razí cestu světem poměrně snadno. Jaká je ale podstata těchto konspirací z hlediska psychologie?
Pojem paranoia pochází z řečtiny, kde označuje pošetilost, šílenství. Dnes se tento pojem používá v psychiatrii, kde označuje psychickou poruchu osobnosti, která se projevuje vztahovačností nebo podezíravostí. Paranoici trpí bludy, ale jejich intelektové schopnosti jsou stále zachovány v plném rozsahu. Bludy se objevují především ve spojitosti s obavou z pronásledování, strachem ze sledování a přehnanou nejistotou o vlastní bezpečí.
Většina dalších projevů je značně individuální. Tito lidé jsou například často přívrženci konspiračních teorií a není neobvyklé ani jejich přesvědčení o spolupráci s mimozemšťany, tajnou policií a podobnými orgány. Na rozdíl od lidí trpících schizofrenií ale od těchto vyšších systémů nepřijímají žádné zprávy, jen jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že existují.
Jiní lidé jsou kvůli přílišné nedůvěře ke svému okolí nepřiměřeně agresivní (perzekuční paranoia), žárliví (žárlivecká paranoia) nebo nevraživí (kverulantská paranoia). Paranoiu tudíž můžeme dělit na několik podskupin, které mají všechny jeden společný základ – bludy. Dále se setkáme s nejrůznějšími individuálními projevy.
Odborný pohled
Nejvýznačnějším nebo dokonce jediným klinickým projevem paranoie jsou dlouhotrvající bludy, které nemají tělesný, schizofrenický ani emocionální původ. Občas, především u starších pacientů, se mohou k bludům přidat i přechodné zvukové halucinace. Pokud se zvukové halucinace vyskytují delší dobu nebo došlo u pacienta k poškození mozku, pak se už nejedná o paranoiu, ale o jinou poruchu. Velmi často se zaměňuje paranoia a paranoidní schizofrenie. Hlavním rozdílem je nepřítomnost halucinací u paranoie. Dalším rozdílem je větší sociální oddálení, negativismus a dezorganizace myšlení pacientů trpících paranoidní schizofrenií.
Porucha charakterizovaná rozvojem bud‘ jednoho nebo více vzájemně souvisejících bludů‚ které přetrvávají často i celý život. Obsah bludu nebo bludů je velmi různý. Jasné a trvalé sluchové halucinace (hlasy)‚ schizofrenní symptomy jako bludy ovládání a zřetelné oploštění afektu a jasný průkaz mozkové choroby jsou neslučitelné s touto diagnózou. Avšak‚ zvláště u starších pacientů‚ příležitostné nebo přechodné sluchové halucinace tuto diagnózu nevylučují‚ protože nejsou typicky schizofrenní a tvoří jen malou část celkového klinického obrazu.
Příčina paranoie není dosud přesně známa. Mezi hlavní možnosti však odborníci řadí především rané etapy vývoje člověka. Základ poruchy může být položen již během prenatálního období vývoje. Do této kategorie možných příčin se řadí především negativní přístup matky, její odmítání dítěte nebo užívání drog. Během dalšího života je ohrožující především obzvlášť stresující porod, rané dětství a puberta. Jiné teorie se zaměřují na nedostatečný přísun potřebných živin. V této souvislosti uvádí především hořčík a B-komplex vitamínů, kde zdůrazňují hlavně vitamín B9. Někdy se též objevují nevědecké teorie, které spojují paranoiu a některá další psychická onemocnění, s karmickým propojením s minulými životy.
Je to už paranoia?
Paranoia s sebou nese hned několik problémů. Prvním problémem je obtížná diagnostika. Paranoici trpí touto poruchou většinou již od dětství. Za dobu trvání si sami zvyknou na bludy a další projevy. Důsledkem toho je, že si takový člověk vytvoří téměř dokonalou obrannou strategii, kdy náhodný pozorovatel není schopen vidět jakýkoli náznak paranoie. I bedlivějšímu pozorování jsou často projevy paranoie skryté. Díky dokonalé sebekontrole, lžím a přetvařování nemocný neprojevuje jakékoli známky nemoci.
Dalším důsledkem dlouhodobého trvání nemoci je skálopevné přesvědčení o pravdivosti bludů a zkreslené reality. Jedinec není ochoten si připustit jiné vysvětlení než svoje. Není ochoten přijmout jednoduché, racionální vysvětlení, že je nemocný. Místo toho je skálopevně přesvědčen, že ho manželka podvádí, sekretářka ho chce otrávit nebo řidič v autě za ním ho sleduje.
Co s tím?
S obtížnou diagnostikou souvisí i ztížená léčba. Paranoika není možné léčit, dokud si sám nepřipustí, že je nemocný. Paranoici však velmi často odborný názor psychologa nebo psychiatra, který není v souladu s jejich vlastním přesvědčením, odmítají a zabudovávají ho do svého přesvědčení, že se jim okolní svět snaží ublížit.
Paranoia v každodenním životě
Paranoia však není jen psychologický termín. Tento pojem se vžil i do běžné komunikace. Například paranoidní reakce je přehnaně nedůvěřivá, podezíravá. Paranoidní deprese je stav, kdy je všechno špatně a všichni se nám snaží ublížit.
Paranoia je též vděčný umělecký námět. Především v literatuře a filmu můžeme nalézt hned několik děl stavějících na paranoidních hrdinech. Příkladem může být film Hra (1997), kdy hlavní hrdina multimilionář Nicholas Van Orten po několika náhodách začne být přesvědčen o spiknutí, které se ho snaží obrat o jeho peníze i život. (!pozor spoiler! Na konci filmu se dozvíme, že vše byla jen povedená narozeninová hra na oživení nudného milionářova života.)
Ještě častěji se však objevuje využití „oprávněné paranoie“. Hrdinové se přehnaně bojí nějaké vyšší síly a jsou přesvědčeni o tom, že jim někdo usiluje o život. Nakonec se jejich obavy potvrdí a najevo vyjde neuvěřitelná pravda. Příkladem může být filmová trilogie Matrix nebo 1984 ať už v knižní nebo filmové podobě, popřípadě mnohé filmy slavného režiséra Alfreda Hitchcocka.
ZDROJE:
Dušek, K. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada.
Paranoia. (2013, Březen 26). V Wikipedia, the Free Encyclopedia. Získáno z http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Paranoia&oldid=546913864
Poruchy s trvalými bludy: Porucha s bludy. (n.d.). Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. K nalezení na http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html
Praško, J. et al. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál.
Riemann, F. (1999). Základní formy strachu: typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů. Praha: Portál.