28. listopadu 2015 20:21 | MUDr. Helena Kučerová šikana pracovní prostředí
Do mé ordinace se dostavila paní středních let a přišla se poradit, co má dělat, když má na pracovišti kolegyni, která se chová divně a podle jejího mínění by ta kolegyně potřebovala psychiatra. Jak se ukázalo, šlo o šikanu.
Klientka, nazvěme ji Monika, pracuje jako úřednice u jedné firmy a sdílí kancelář s dalšími čtyřmi kolegy, se třemi ženami a jedním mužem. Vedoucí firmy sídlí mimo budovu. Jedna z žen, dejme jí jméno Zuzana, začala poslední týdny dělat v kanceláři rozruch. Rozhazuje po zemi různé papíry, a to i na pracovních místech kolegů, a pak jim říká, ať si to uklidí, že mají okolo sebe nepořádek. Tedy přesně řečeno, Zuzana jim tam ten nepořádek udělá a pak je z toho obviní a vyzývá je k úklidu. Metoda „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Také vyhazuje hlínu z květináčů, kterou rozsypává na různých místech po podlaze a pak vytýká paní uklízečce, že nepořádně uklidila a rozházela všude hlínu. Někdy musí hlínu zametat i kolegové. Monice i ostatním pracovníkům připadá jednání Zuzany nenormální a podle jejich mínění by se měla léčit. Jinak prý hrozí, že na psychiatrii skončí oni.
Rozebírat takovouto situaci na dálku prostřednictvím pouze jediné osoby není snadné. Lékař (nebo jiný terapeut) podstupuje riziko, že má informace pouze z jednoho zdroje, které mohou být zkreslené, takže je třeba postupovat nesmírně opatrně. Začala jsem se tedy Moniky velmi podrobně vyptávat na chování Zuzany i ostatních a vyšlo najevo, že Zuzana neprojevuje žádné známky duševní poruchy, a jediné, co je na ní zvláštního, je výše popsané rozhazování papírů a hlíny a obviňování ostatních z nepořádku. Dále jsem zjistila, že všichni pracovníci, kterým je takto podvržen nepořádek, poslušně všechno uklízejí a nikdo nic nenamítá. Ptala jsem se Moniky, jestli se někdo z kolektivu Zuzany zeptal, proč to dělá. Nezeptal. Nebo jestli jí někdo řekl, aby to nedělala. Neřekl. Hovořil o tom někdo s vedoucím? Nehovořil. Všichni tiše a poslušně po Zuzaně uklízejí. Moniky jsem se tedy zeptala: „A proč to děláte?“ Chvíli neodpověděla a pak řekla, že neví. A na můj dotaz, proč se proti tomu někdo neohradil, odpověděla: „No jo, to bychom se s ní museli pohádat, a jak bychom pak chodili do práce? To by bylo hrozně nepříjemné, kdybychom měli konflikt.“ Na to já: „Takže abyste neměli konflikt, tak raději všichni sbíráte rozházené papíry a zametáte hlínu. To je to vám příjemné?“ Monika se zarazila a usmála se: „No není.“ Já: „Takže jste došli k názoru, že by vám měl pomoci psychiatr a Zuzanu z toho rozhazování vyléčit? Myslíte, že by k psychiatrovi přišla? To asi těžko. Ona přece nemá potřebu to řešit. Vy ji všichni pěkně posloucháte. Takže nezbyde, než abyste se pustili do řešení vy“.
A tak jsme začaly hledat způsob, jak krok za krokem postupovat. Jestli nakonec vedl k úspěchu, nevím, Monika mi to zatím nepřišla sdělit. Hlavním důvodem, proč o tom píši, je ovšem postoj Moniky i ostatních k celému problému, tak typický pro řadu lidí naší společnosti: hlavně nemít konflikt. Jenže v dané situaci snad ani velký konflikt vzniknout nemusel, kdyby se v kolektivu našel někdo, kdo by se Zuzanou vlídně celou záležitost probral a měl přitom podporu ostatních. Jenže Zuzana zřejmě vycítila, že takoví její kolegové nejsou a chtěla z nějakého důvodu ukázat svoji moc, svoji nadřazenost, a ono jí to vycházelo. Při projednávání této věci samozřejmě hrozilo, že se Zuzana urazí, nebo bude křičet, trucovat, špatně spolupracovat, dělat zase jiné naschvály…Nu pak je tu ještě vedoucí, který by do případného již vyhroceného konfliktu měl zasáhnout. I to jsem Monice nabídla jako možnost, jenže vedoucího prý s tím nechtějí obtěžovat.
Tak takhle to na některých pracovištích chodí. Než by se něco řešilo, tak se poslouchá, trpí se a snáší se šikanózní chování agresivního jedince. Jenže i to je stres, který dlouhodobě negativně působí se všemi dalšími riziky pro zdraví. Svým klientům proto vždy doporučuji problémy řešit. Není to někdy snadné, dokonce je to někdy velmi obtížné, ale neřešený konflikt je vždy časovaná bomba. Nebojte se tedy do konfliktu jít, když se zvolí správný postup, vyčistí se prostředí a je dobře.
Jenže co všechno se ještě lidem bude muset stát, než některé věci pochopí?
MUDr. Helena Kučerová, HonDG
Petr Hroch / 30. listopadu 2015 16:55
Mohou zkusit postupovat podle práva — i podle spisovatele Haška / Šikanovaní lidé na pracovišti by měli postupovat podle práva a promluvit si o problémech se svými nadřízenými, kteří by následně měli postupovat podle zákoníku práce, tj. nabádat k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, dávat důtky, výstrahy, výpovědi. Prostě dělat vše pro to, aby v pracovním prostředí byl klid, ve kterém se snadněji pracuje, takže spokojení lidé pak bývají i dobří pracovníci. Nu a když toto nefunguje, tak dát dotyčné/mu přes ústa, aby toto příště nedělala/l. Krásně o tom píše Jaroslav Hašek ve Švejkovi: „Dali jsme mu přes držku a byl klid.“ 🙂
Petr Hroch / 30. listopadu 2015 20:31
Hroch / Omlouvám se čtenářům, můj prohlížeč odeslal data – můj komentář vícekrát. Pokud jsem nebyl s klasikem Haškem vtipný, tak se rovněž omlouvám.
Jakub Hořák / 2. prosince 2015 00:33
Nic se neděje / Nic si z toho nedělejte pane Hrochu, komentáře jsme smazali a už je to zde jen jednou. :-). Zdraví Jakub
Již dlouhodobě se věnujeme široké škále témat. Portál Vozo.cz si klade za cíl přiblížit čtenářům aktuální dění co nejsrozumitelnější formou skrze čtivé články. Zpracováváme tematické náměty z rodinného života, duševního zdraví, vztahů, výchovy a dalších oblastí.
