28. června 2015 14:12 | MUDr. Helena Kučerová psychika psychologie psychiatrie psychická porucha
Ani jedno, ani druhé. Psychiatrie je plnohodnotný medicínský obor, potřebný jako každý jiný, jako chirurgie, gynekologie, interna, oční, zubní atd. Jenže stojí na této příčce významnosti ve společnosti skutečně? Zaujímá skutečně ve veřejnosti takové místo, které mu po právu patří, nebo je to stále ještě neznámé a tajemné monstrum, kterému se raději vyhnout a raději o něm ani nevědět a neslyšet? Co všechno se ještě bude muset stát, než lidé pochopí.
Psychiatrii se nyní dostalo značného prostoru ve všech médiích poté, co se poměrně rychle za sebou stalo několik nešťastných událostí, kdy psychiatričtí pacienti, údajně schizofrenici, fyzicky napadli a usmrtili několik lidí, nebo kdy snad psychicky nemocný pilot naletěl s letadlem do země a zabilo se tak 150 osob. Před několika dny jsem zase četla na internetu, že snad byl na psychiatrii odvezen zdravý muž, na což se však hned přišlo, takže byl propuštěn domů. Chápu, že podobné zprávy laiky děsí a potvrzují mi to jak moji pacienti, tak moji známí, kteří se mě, jako psychiatra, ptají, co na to říkám. No co mohu říkat? Ke konkrétním kauzám se nemohu vyjadřovat, protože o nich nemám řádné informace, neviděla jsem dokumentaci, ani jsem nevyšetřovala zmíněné osoby. Ale co si snad mohu dovolit, to je několik poznámek k psychiatrii obecně.
Jak už jsem řekla, psychiatrie je jedním z oborů lékařství a někdy mě poněkud udivuje, že mnozí laici i s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním nevědí, jaký je rozdíl mezi psychiatrií a psychologií. Oba pojmy sice mají podobný název, mají také mnoho společného a částečně se překrývají, ale psychiatr je absolvent medicíny a psycholog je absolvent filozofické fakulty, není to tedy lékař. Už tato neznalost některých jinak inteligentních a vzdělaných lidí svědčí o tom, jak je toto téma společensky choulostivé, skoro tabu, takže se zaujímá postoj: „moc se o to nestarat a jen doufat, že to nebudu potřebovat“. Přitom návštěva psychologa není zase až tak společensky „závadná“, jako jít k psychiatrovi, natož být na psychiatrii „zavřen“. Asi je to tím, že psychiatři pracují obvykle s pacienty postiženými těžšími poruchami, než psychologové. Psychologové si většinou s lidmi „jen povídají“ a nikoho nikdy „do blázince“ neposílají, takže nejsou tak „nebezpeční“. Psychiatři dávají lidem léky, což samo o sobě je někdy protivné, a navíc mohou zavolat sanitku a pacienta nechat odvézt k hospitalizaci, což je většinou pociťováno jako naprostá „katastrofa“. Psychiatři navíc jsou podle mínění veřejnosti často „sami blázni“, kteří se od svých pacientů liší jen „předběžným vzděláním“, jak říká jedna anekdota. Takže nálepku jakýchsi podivínů, kteří se vymykají normální lidské společnosti, sdílíme se svými nebohými pacienty i my lékaři.
Jinou taktikou laiků, jak se vyhnout ožehavému tématu psychických poruch, je dělat si z nich legraci. Pacienti jsou obvykle „cvoci“, kteří patří do „cvokárny“. Pacient, který slyší hlasy, když je zdravý člověk neslyší, nebo vidí lidi, kteří tam nejsou, je prostě „magor“. Zabývat se tím, proč on to slyší a co vlastně ten chudák slyší, to je „pitomost“, na to jsou doktoři „cvokaři“, kteří jsou jen o něco menší „blázni“, než ti jejich pacienti. Protože normální člověk by se přece takovými „blbostmi“ nezabýval.
Tyto postoje laického lidu si opravdu nevymýšlím, po asi 35 letech své psychiatrické praxe se s nimi setkávám až příliš často jak u lidí zcela zdravých, kteří nikdy s psychiatrií nepřišli do styku, tak u příbuzných svých pacientů, tak samozřejmě i u nemocných samých, kteří jsou pak těmito názory ovlivněni a často se zdráhají a obávají přijmout adekvátní psychiatrickou léčbu jen proto, aby nebyli svých okolím stigmatizováni.
Když to shrnu, tak podle mých letitých zkušeností zasahujících jak do období socialistického zřízení, tak zahrnujících oněch 25 let po sametové revoluci, má naše česká laická veřejnost na psychiatrii pohled nepříliš odlišný od dob před 200 lety. Jak je to možné, nevím. Ale má to své důsledky. Když se pak stane „malér“, ať už proto, že nějaký schizofrenik někoho zabije, nebo naopak, že zdravý člověk je omylem odvezen na psychiatrii, tak je společnost zděšena. A hned se hledá viník, samozřejmě vně, nebo aspoň na okraji této společnosti. A na jejím okraji jsou opět ti psychicky nemocní, nebo psychiatři. Jenže tak jednoduché to není. Už náš slavný klasik Jan Neruda nám radil, abychom každý hleděli k vlastnímu dobře jádru… jenže to někdy bolí. Ale pokud to neuděláme, tak se stále jen budeme psychiatrie bát nebo se jí smát, a dále se budeme divit, jak je to možné, že nějaký schizofrenik někoho zabil, nebo že nějaký pilot spáchal sebevraždu letadlem s množstvím cestujících.
Co říci závěrem? Nebojte se psychiatrie, není to žádné strašidlo, ale není to ani žádná legrace. Choroby projevující se poruchou duševních funkcí jsou stejně závažné, jako jakékoliv jiné nemoci, je třeba k nim přistupovat s naprostou vážností a s pochopením pro pacienta, který naši podporu potřebuje mnohem víc, než si možná myslíme.
MUDr. Helena Kučerová, HonDG
Petr Hroch / 29. června 2015 06:23
Psychiatrie – potřebý lékařský obor / Psychiatrie je velice potřebný medicínský obor, o tom nemůže být sporu, kdo ji někdy potřeboval, ten to ví a potvrdí. Navíc článek je velice pěkně napsaný.
Pavel Drak / 30. června 2015 15:59
Choroby duše / Já si myslím, že by lidem ubylo trápení, kdyby měli i nějaký duchovní život, člověk má totiž i spirituální potřeby.
Klára D / 8. července 2015 13:56
… / Ano psychiatrie je důležitá, a i proto bych ji ráda studovala jenže tolik času bohužel nemám tudíž zkusím alespoň psychologii… Snad někdy později… Přeji mnoho vyléčených pacientů 🙂
Renata Páralová / 8. července 2015 16:25
Název článku je velice výstižný a celý článek vkusně napsaný. Paní doktorka je moudrá žena, která ví o čem píše.