Když dítě trpí aneb problém sexuálního zneužívání

Sexuálně zneužité dítě? To se opravdu děje i v této společnosti. Kdo by byl schopen něco takového udělat a proč? Kolik dětí trpí? Lze tomu nějak zabránit?

Sexuální zneužívání je závažný problém, který se týká lidí všech věkových kategorií, pohlaví a prostředí. Je definováno jako jakýkoli nechtěný sexuální kontakt, od dotyků až po znásilnění, a může mít dlouhodobé fyzické, psychické a emocionální následky. Bohužel je tento trestný čin v mnoha společnostech často přehlížen, a dokonce tolerován.

Ačkoli je obtížné vyčíslit výskyt sexuálního zneužívání, je zřejmé, že se jedná o rozšířený problém, který je třeba řešit. Ohroženi jsou také muži a chlapci, i když rozsah sexuálního zneužívání mužů je často podhodnocen.

Důsledky sexuálního zneužívání mohou být zničující. Oběti často trpí depresemi, úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou a dalšími psychickými problémy.

Může dojít i k fyzickým zraněním, včetně pohlavně přenosných chorob. Emocionální trauma ze sexuálního zneužívání může přetrvávat ještě dlouho po skončení incidentu.

Je důležité si uvědomit, že sexuální zneužívání není nikdy vinou oběti. Zneuživatelé často využívají sílu a manipulaci, aby své oběti ovládli a přiměli je cítit se zahanbeně a bezmocně.

Prvním krokem v boji proti sexuálnímu zneužívání je vytvoření prostředí, ve kterém se oběti cítí bezpečně, když se přihlásí a oznámí trestný čin. To znamená poskytnout obětem emocionální podporu a zdroje a také zajistit, aby pachatelé nesli za své činy odpovědnost.

Zásadní význam má také vzdělávání, které může pomoci předcházet zneužívání tím, že zvýší povědomí o této problematice a naučí lidi zdravým vztahům.

Nikdo by neměl snášet bolest a trauma sexuálního zneužívání. Je nezbytné, aby se podnikly kroky k jeho prevenci. Musí se vytvořit kultura, ve které se tento zločin nebude tolerovat a oběti budou mít možnost o něm mluvit.

V řeči zákonů

Chce-li člověk mluvit o sexuálním zneužívání dětí, musí si vymezit pojmy dítě a sexuální zneužívání. V mezinárodním právu je dítě pojímáno jako osoba mladší 18 let.

Pohlavní zneužívání je v České republice považováno za fyzický kontakt vedoucí k pohlavnímu vzrušení. Dále lze v českém zákoníku rozlišit:

  • trestný čin pohlavního zneužití neboli sexuální uspokojení, které je v rozporu s morálkou společnosti
  • narušování mravního vývoje dítěte – například když při komunikaci s dítětem se používá slova s erotickým obsahem

Co se týká trestného činu pohlavního zneužití je potřeba zmínit, že jeho vymezení je relativní, protože morální normy ve společnosti se neustále mění. Například homosexualita dříve byla považována za trestný čin.

Charakteristiky sexuálního zneužívání

Sexuální zneužívání může nabývat různých podob. Nejčastěji se dělí na bezdotykové a dotykové. Mezi bezdotykové formy patří například exhibicionismus. Mezi druhé zmíněné potom sexuální turismus, prostituce či incest.

Pohlavní zneužívání se také může vyskytovat v rámci syndromu CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte).

Pohlavnímu zneužívání dětí se v České republice věnuje prof. Petr Weiss, který několikrát opakoval výzkum zaměřený na názory ohledně sexuality, kde se dotazoval i na to, zda lidé v jeho vzorku byli pohlavně zneužití.

Zjistil, že z 2000 lidí bylo v dětství zneužito přibližně 10 %. V České republice se podle statistik Ministerstva vnitra počet zneužitých dětí pohybuje okolo 900 za rok. To jsou ale pouze případy, které byly ohlášené. Odhaduje se, že skutečné číslo je přibližně 4x vyšší.

Zajímavé také je, že na Východě, (například v Číně), se pohybuje sexuální zneužívání dětí kolem 13 %, kdežto na Západě, (v USA), je to asi 30 %.

Příčiny zneužívání

Proč jsou děti zneužívány? Příčin je hned několik a závisí především na způsobu, jakým jsou zneužívány.

  • finanční problémy – v případě sexuálního turismu nebo prostituce bývá příčinou zejména finanční situace rodiny, i proto se vyskytuje toto důmyslné zaprodávání dětí především v rozvojových zemích, děti jsou buď zaprodávány svými rodiči, anebo samy tento proces iniciují
  • vztahy v rodině – obecně lze říci, že se ze vztahů vytrácí jakási citovost, rodiče a děti nesdílejí svoje zážitky, emoce, ani společně netráví volný čas, následkem toho potom může být například incest, který je tedy spíše symptomem těchto rozbořených vztahů, než jeho příčinou
  • abstinence, nemožnost uspokojení – primárnější příčinou sexuálního zneužití dítěte může být neschopnost najít vhodného partnera či partnerku pro pohlavní uspokojení, děje se to například v rodině, kde jeden z partnerů trpí dlouhodobou nemocí či musí často cestovat kvůli práci, toto zneužívání nemusí mít dlouhodobý charakter, protože pachatel si uvědomí, že překročil míru a už toto chování neopakuje

Rozhodně je mnoho dalších příčin sexuálního zneužívání dětí. Na individuálnost případů je nutné pamatovat především při vyšetřování a následné terapii.

Následky do budoucnosti

Následky, které dítěti zůstanou, lze dělit na krátkodobé a dlouhodobé. Mezi krátkodobé lze zařadit posttraumatický stres, úzkost, depresi, poruchu spánku, bolest břicha nebo hlavy, zhoršení prospěchu ve škole nebo sklony k sebepoškozování.

Dlouhodobé následky mají trvalý charakter a oběť se s nimi může potýkat i po celý život, zvláště pokud svoje trauma tají. Nadále mohou přetrvávat pocity, jako je úzkost, deprese.

Dalšími obtížemi, se kterými se oběti setkávají, jsou strach z opačného pohlaví, sexuální dysfunkce, nedostatek sebevědomí, partnerské problémy nebo sebevražedné sklony.

Obecně lze říci u obětí pozorovat nenávist k vlastnímu tělu, kterou se snaží vyřešit maladaptivním způsobem prostřednictvím sebepoškozování (zraňování, bulimie, anorexie, závislost na drogách nebo alkoholu). Paradoxně dochází i k tomu, že zneužité děti se stávají promiskuitními nebo dobrovolně vstupují do komerčního zneužívání.

Terapie

Prvním krokem oběti, ještě před zahájením terapie, je ohlášení zneužití. To je možné učinit na polici, na linkách důvěry, v krizových centrech nebo v psychologicko-pedagogických poradnách.

Zdánlivě jednoduchá věta byl/a jsem zneužitý/á je vyslovována velmi málo a oběť si svůj negativní zážitek nechává pro sebe klidně i do dospělosti. Proč je tak těžké to vyslovit? Proč si děti neřeknou o pomoc?

Velkou roli hraje především strach. Ať už strach z toho, že mi pachatel ublíží, anebo strach z toho, že danou osobu ztratím. Oběť může také pociťovat stud. Ten je také podle výzkumu prof. Weisse nevýznamnějším faktorem, kvůli kterému dítě mlčí.

Dalším krokem je vyšetření oběti lékařem, který se zaměřuje jak na vnější, tak vnitřní zranění.

Dítě dále podstupuje rozhovor s psychologem. Ten má za úkol zjistit, co se vlastně stalo. To není jednoduché, protože pro oběť je vzpomínání na traumatizující událost velmi bolestivé.

Celý rozhovor je nahráván na videozáznam, aby bylo možné pečlivě sledovat neverbální komunikaci dítěte. Dalšími pomůckami, které se hojně využívají při rozhovoru mezi obětí a psychologem, jsou anatomické panenky.

Pro tyto panenky je typické, že mají pohlavní orgány. Dítě na nich ukazuje, kde všude se ho pachatel dotýkal. Tento postup se využívá především u dětí, které ještě nejsou schopny pojmenovat části těla nebo u dětí, kterým dělá problém mluvit o tom, co se stalo.

Dále se využívá kresba rodiny, kde dítě na papír projektuje vztahy v rodině (například chybí postava matky).

Děti jsou léčeny pomocí psychoterapie. Někdy se současně podávají i psychofarmaka, a to především antidepresiva a anxiolytika, a to prášky na úzkost.

Mezi používané terapie patří:

  • individuální – pracuje se pouze s dítětem, poté můžou být přizváni i ostatní členové
  • skupinová – skupina dětí se stejným problémem, výhodou tohoto typu terapie je, že členové se spíše odváží mluvit o své zkušenosti, protože cítí, že v tom nejsou sami
  • rodinná – na terapii chodí celá rodina, řeší se především vztahy a postavení jednotlivých členů v rodině

Každá terapie má své výhody a nevýhody a je na zvážení psychologa, kterou v určitém případě použije.

Prevence

Prevence se dá rozdělit na tři typy podle dílčího cíle, kterého chce člověk dosáhnout. Celkově jde v každé prevenci o dosažení stavu, kdy ke zneužití dítěte nedojde anebo je zastaveno již v zárodku.

Prvním typem je primární prevence. Primární prevence spočívá v osvětě společnosti. Patří sem především edukace dětí, rodičů, učitelů a pracovníků, kteří se mohou se sexuálním zneužíváním dětí setkat.

V sekundární prevenci dochází k vyhledávání rizikových skupin, situací, kde se sexuální zneužívání vyskytuje často. Následně je zde snaha omezit faktory, které přispívají k tomuto zneužití. Například když se snaží sociálně izolované rodiny zapojit do společnosti.

Terciální prevence spočívá v tom, že se snaží předejít dalšímu zneužití dítěte. To znamená, že dítě již bylo zneužito a nyní se pracuje na tom, aby se toto chování znovu neopakovalo. Například když je dítě dáno do ústavní péče.

Jak lze pomoci?

Pokud má člověk vlastní děti, neměl by zapomenout se ptát, nezapomenout s vlastními dětmi komunikovat. Co děláš po škole? Co jsi dělal včera? Jak trávíš svůj volný čas? Kde jsi přišel k těmto penězům?

Je na místě se ptát dětí také na to, jak se cítí. Snažit se všimnout změn. Být citlivý, když dítě líčí svoje pocity a zážitky. Snažit se s dětmi trávit, co nejvíce času.

Ačkoli totiž žijeme ve společnosti, která je otevřená sexuálním otázkám, stále málo lidí mluví o sexualitě, natož o sexuálním zneužívání.

© 2024 MZ.cz | Nakódoval Leoš Lang