1. srpna 2014 20:43 | Renáta Mikulová obsese úzkost kompulze
Stalo se vám někdy, že jste si po cestě do práce pokládali myšlenky, zda jste opravdu zamkli byt a všechno řádně vypnuli? Napadaly vás myšlenky ohledně návratu a překontrolování bytu? Pojďte si přečíst, kdy jsou tyto myšlenky již poruchou.
Obsedantně–kompulzivní porucha (dále jen OCD) je neurotické onemocnění, stejně jako například fobie nebo úzkostné stavy, které se vyskytuje v dnešní populaci velice často. Tato porucha postihuje 2-3% celkové populace, tj. celkem asi 100 milionů lidí a může vážně omezovat lidský život. Toto onemocnění se projevuje pocitem nutkání provést určitý čin nebo se zabývat konkrétní myšlenkou.
I slavní mají OCD
OCD byla dlouhá léta považována za nevyléčitelné chronické onemocnění. Až od 60. let 20. století a zejména pak v posledních 30 letech došlo k výraznému pokroku a seznámení se s chorobou. Také byly objeveny skupiny určitých léků, které vedly u osob s OCD k výraznému zlepšení jejich stavu. Dále byla rozvinuta terapeutická pomoc pro klienty, kterou je dnes významná kognitivně behaviorální terapie (dále jen KBT). I mezi slavnými se tato choroba objevuje. Známým literárním příkladem je Lady Macbeth od Williama Shakespeara či Charles Darwin.
Je vědecky prokázáno, že až 80% populace se někdy setkalo s obsesí, tedy s vnucující myšlenkou. Mezi nejčastější takové myšlenky patří například myšlenka na neštěstí někoho milovaného, nutkání skočit z nástupiště před přijíždějící vlak či metro, myšlenka na sebevraždu nebo nutkání něco udělat (křičet, hodit nějakým předmětem či se hlasitě smát), aby se přerušil klid na nějakém shromáždění. Ale běžní lidé na rozdíl od osob trpících OCD těmto myšlenkám nepřikládají veliký význam, nepokládají je za hrozbu, tedy nemusí nic kontrolovat, potlačovat ani jinak složitě zvládat.
Obsese jsou nevyžádané myšlenky či představy, které se opakovaně vtírají do vědomí pacienta. Vzbuzují v něm strach a úzkost.
Stejně jako k OCD patří obsese, nutně k ní patří i kompulze, což jsou zpravidla činnosti či rituály, které navazují na obsese, tedy daný jedinec se snaží kompulzivním chováním zabránit tomu, aby se obsesivní myšlenka stala skutečností. Je nutno podotknout, že kompulzivní jednání zmírní úzkost či strach pouze na chvíli a brzy se objeví další úzkost a tím se rozvine i další kompulze. Většina osob, která trpí OCD, si je vědoma toho, že jejich myšlenky (obsese) jsou zcela iracionální, ale nedokáží zabránit úzkosti z případné katastrofy.
S OCD se dá žít
Existuje mnoho typů obsesí a kompulzí. Mezi ty nejčastější patří obsese týkající se strachu z nákazy, špíny a škodlivin. V tomto případě se jedinec chorobně štítí všech veřejných madel, klik či podávání ruky, protože by mohl vážně nakazit sebe i svou rodinu. Na tyto myšlenky navazuje kompulze, což je zde zdlouhavé a časté mytí a dezinfikování celého těla, které postiženému jedinci zabírá i několik hodin denně.
Dalším typem je obsese způsobující nadměrné hromadění věcí, kdy osoba hromadí třeba staré noviny, účtenky, doklady, obaly od jídla, neboť se domnívá, že je bude zcela jistě v budoucnu potřebovat. Takto své věci hromadí v bytě, kde nakonec zůstávají jen uličky k posteli a do koupelny. Takoví jedinci se bojí cokoliv vyhodit, nikdo do jejich bytu nesmí a za své nahromaděné věci se velice stydí.
Nejčastější obsesí je obsese kontrolovací, kdy člověk neustále kontroluje kohoutky v koupelně, zda vypnul plyn v kuchyni, zamknul nebo zda má u sebe doklady. Je schopen se několikrát po opuštění domu vrátit a vše znovu zkontrolovat. Méně častou obsesí je obsese agresivní, kdy se jedinec obává, že by mohl někomu fyzicky ublížit, například strčit někoho pod metro či nějakou osobu pobodat. Tito jedinci se například neustále chodí ptát na policejní stanici, zdali nebyla nalezena nějaká mrtvola, protože mají obavy, jestli někoho třeba nezabili.
Více způsobů léčby
S pokrokem vědy a medicíny je v nynější době více způsobů, jak OCD léčit. Mezi základní léčbu patří léčba farmaky, kdy se podávají antidepresiva či léky na uklidnění po dobu nejméně jednoho roku. Pokud se jedinec rozhodne tuto léčbu přerušit dříve než po roce, je zde velká pravděpodobnost, že nastane recidiva. Po recidivách se prodlužuje doba, kdy se farmaka podávají na pět let. Pokud je to ale třeba, tak i na celý zbytek života.
Další cestou při léčbě OCD je psychoterapie. Zde je možné užít paradoxní intenci. Jedná se o techniku, kdy si pacient záměrně přeje to, čeho se obává. Další významnou metodou, jak se proti OCD bránit, je již zmiňovaná kognitivně behaviorální terapie. Zde se jedinec postupně učí zbavovat svých návyků a rituálů s pomocí svého terapeuta, který mu všechny úkony napřed ukáže sám. Pokud osoba trpí obsesí z nákazy a špíny, nejprve terapeut sáhne na kliku na nějakém veřejném místě a poté to zopakuje pacient. Takto se postupně pacient učí, že nedojde k naplnění jeho obsesivních myšlenek. Důležité také je seznámit s OCD ostatní členy rodiny a naučit pacienta relaxacím, pomocí kterých dokáže s postupem času odvést svou pozornost od obsesí a neprovádět tak rituály a kompulze.
ZDROJE:
Hartl P. Stručný psychologický slovník, Praha: Portál, 2004
Praško J. a kol. Obsedantně – kompulzivní porucha a jak se jí bránit, Praha: Portál, 2003
Praško J. Poruchy osobnosti, Praha: Portál, 2009
Pidrman V. Obsedantně kompulzivní porucha: příručka pro lékaře 1. vyd. Praha: Galén, 1999
Vágnerová M. Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha: Portál, 2004