12. července 2014 11:00 | Michael Tesař voyeur deviace sexualita
Že neznáte tzv. slídičství? Přitom se nejedná o naprostou učebnicovou raritu. Tato sexuální porucha se mnohdy kombinuje s jinými sexuálními poruchami a proto by ji měla být věnována patřičná pozornost.
Název je odvozený z francouzského voir, tedy vidět. Voyerismus, též i voyeurství, je psychosexuální porucha, při níž je osoba vzrušována či uspokojována sledováním nahoty, intimity, popřípadě sexuální aktivity nic netušící oběti. Nezřídka u pozorování voyer masturbuje, není to však podmínkou. Protože tyto osoby neuspokojuje sledování striptýzu, peep-show ani pornografie, jde zde zejména o pozorování osob potají. Jednou z variant voyerství je i poslouchání erotických konverzací, jako například sex po telefonu. Ale i zde ovšem platí, že by o tom poslouchaná osoba neměla vědět.
Voyerismus dle MKN10 (F65.3)
Vracející se nebo přetrvávající tendence dívat se na osoby v sexuálním nebo intimním chování‚ jako je svlékání‚ aniž o tom pozorovaný objekt ví. Obyčejně vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci.
Obecně lze zařadit tuto poruchu k poruchám sexuální aktivity, tedy poruchu ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení. Do této kategorie bychom zařadili i jiné poruchy:
- Exhibicionismus – vzrušení z obnažení genitálu před jinými osobami
- Frotérství – vzrušení či ukájení třením se o jiné osoby (např. v MHD)
- Tušérství – vzrušení z jakoby náhodných dotýkání cizích osob
- Erotografomanie – psaní neznámým osobám dopisů s erotickým obsahem, často až obscénním, atd.
Neexistuje přímá shoda, co přesně je voyerismus. Nutno dodat, že jakási zvědavost mužů (voyerismus, je především mužská doména, což ovšem nevylučuje i přítomnost žen) je v celku přirozená. Patologickou se stává ve chvíli, kdy přestože je člověku na blízku odpovídající sexuální partner, zvolí svou deviantní praktiku. Nemocní mohou být pohlceni svou deviací, neboť se musí skrývat, aby nebyli chyceni. Často si proto volí různá povolání, která by jim toto usnadňovala, například umývač oken, nebo koníčky jako astronomie. Voyeři stejně jako exhibicionisté popisují úzkostné vzrušení spojené se sledováním osob, pocity nebezpečí, že budou prozrazeni, apod. Je prokázaná vazba mezi exhibicionismem a voyerismem. Mnozí praví exhibicionisté mají voyeuristické epizody či začínají svou deviantní kariéru voyeuristickými aktivitami a naopak.
Typické projevy
Diagnostické měřítko má dvě základní kritéria:
- Intenzivní fantazie, sexuální puzení a chování zahrnující pozorování nahých, nic netušících osob při intimních či sexuálních aktivitách po dobu minimálně 6 měsíců.
- Tyto příznaky musí být klinicky dokazatelné a mít vliv na sociální prostředí okolo osoby, zaměstnání nebo na jiné důležité oblasti jejího života.
Dále je důležité při diagnóze přihlédnout k jiným deviacím, které na voyeurství mohly tzv. nasedat. Existují různé kombinace s výše uvedenými, ale i jinými poruchami. Přibližně 20% voyeristů má agresivní sexuální sklony. Někdy je voyeurství pouhou náhražkou za jiné jinak velmi nepřípustné chování, například pedofilní jedinec může být voyerista, sleduje děti na hřišti, aby nemuselo skutečně dojít k fyzickému kontaktu. Z hlediska legislativy lze takové jedince stíhat pouze za výtržnictví, pakliže při sledování masturbovali. Zároveň bychom ale měli přihlédnout k malému počtu takovýchto nahlášených činů policii.
Většina voyeurských aktů se odehrává do 35 let věku jedince, kdy je obecně sexuální puzení velmi výrazné. Deviantní preference jsou však celoživotní, proto lze říci, že stane-li se jednou člověk voyerem, bývá to na celý život. Většina takovýchto deviantních osob zahajuje své sexuální aktivity již před dovršením 15 let.
Terapie
Léčbu voyerismu podstupuje obvykle málo jedinců. Pokud se ovšem rozhodnou, není to zpravidla z důvodu slídičství, ale z důvodu neuspokojujících vztahů v rodině, stresu, neuroticismu apod. Sociálně zmírnit dopad této deviace je možné například speciální voyeuristickou pornografií, kdy jsou záběry na herce z dálky, přes klíčovou dírku apod. V psychoterapii se postupuje tak, že se terapeut snaží změnit vzorce chování v návaznosti na spouštěče touhy po voyeuristickém jednání. Často se o léčbě rozhoduje soudním nařízením. Nyní se využívá behaviorální terapie, kdy se pacient musí naučit ovládat své chování a odmítnout sledovat osoby. Farmakologická léčba voyerství v současné době neexistuje.
ZDROJE:
Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.
Medicabaze.cz. (3. Březen 2013). Načteno z Voyerismus: http://www.medicabaze.cz/index.php?sec=term_detail&categId=29&cname=Sexuologie&termId=2144&tname=Voyerismus&h=empty#jump
Moravia, A. (1994). Voyeur, aneb muž který se dívá. Praha: Jan.
Šimáčková, K. (2011). Voyerismus ve veřejném zájmu. Televizní zpravodajství a ochrana soukromí dětí a mladistvých. Brno: Masarykova univerzita.
Voyeurism. (nedatováno). Získáno 8. Prosinec 2012, z Mind Dissorders: http://www.minddisorders.com/Py-Z/Voyeurism.html#b
Weiss, P. (2002). Sexuální deviace. Praha: Portál.
WHO. (2000). Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize – Duševní poruchy a poruchy chování. Praha: Psychiatrické centrum Praha.