Jak snadno si lze znepříjemňovat život

Doba je náročná a mnoho lidí žije v neustálém stresu. Pak stačí jen „jiskřička“ a „výbuch“ je na světě. Nejde to bez toho? Proč znepříjemňovat život sobě i druhým? Lze se tomu vyhnout? Je možné proti tomu něco dělat? A co?

Byla jsem nakupovat v jednom hypermarketu. Nebylo tam mnoho lidí, u pokladen nebyly žádné fronty a jedna z nich byla dokonce zcela prázdná.

Světélko nad pokladnou sice svítilo, ale mladá žena u ní něco psala a nevyhlížela zákazníky. Mohlo to být tedy tak, že zákazníky neobsluhuje, pokladnu zavřela a jen zapomněla zhasnout světlo.

Zamířila jsem tedy s košíkem k této pokladně a velmi vlídně jsem se zeptala, jestli paní bere zákazníky. Na to je jednoduchá odpověď: „Ano.“ A mohlo následovat: „Dobrý den“.

Místo toho jsem slyšela tuto odpověď: „No co se ptáte? Copak nevidíte, že se svítí?“ Ledová sprcha. Já jsem naštěstí byla v dobré náladě, takže jsem „nevylítla“, jak by leckdo učinil.

Řekla jsem, že vidím, že se svítí, ale že přesto je ode mě hezké, že jsem se zeptala a rozhodně si nezasloužím, aby mi slečna vynadala. Slečna se zarazila a začala účtovat nákup a nakonec mi příjemně řekla: „Na shledanou“. Možná si uvědomila, že to přehnala.

Prudké reakce

To je jen takový malý příklad toho, jak někdy reagujeme prudce a podrážděně na naprosto dobře míněné a přirozené chování druhých.

V dnešní době vycházejí stohy knih a spousty článků v časopisech i na internetu o tom, jak jednat s lidmi, jak řešit konflikty, jak být šťastný, jak si poradit s tím a oním, jak se zachovat v různých situacích, takže je z čeho čerpat rady.

Ale jaký je výsledek? Čte to vůbec někdo? Nebo jestli to čte, tak pamatuje si z toho něco? Vezmou si čtenáři s těchto návodů nějaké poučení? Nebo to jen „přelítnou“ a považují to za bláboly, které v reálném životě beztak k ničemu nejsou?

Je přirozené a logické a má to základ v pudu sebezáchovy, že svoji pozornost soustřeďujeme především na sebe. Jenže na světě nejsme sami a je třeba naučit se vnímat také potřeby a pocity druhých.

Tedy mít empatii, vcítění. Ne každý má k tomu stejné předpoklady. Je to něco jako nadání na zpěv nebo malování. Někdo je empatický zcela přirozeně a je schopen své vlohy rozvinout do vynikajících kvalit, jiný takové vlohy nemá, ale i ten je schopen se něčemu naučit a v empatii se vycvičit.

Především by jí měli oplývat všichni, kteří pracují s lidmi, tedy zdravotníci, psychologové, pedagogové, ale i úředníci a manažeři.

Nicméně s lidmi přicházíme do styku všichni, ve svých rodinách, na pracovištích, v sousedství i jinde, takže základní pravidla jednání s lidmi bychom měli umět a dodržovat všichni.

Patří mezi to již zcela obyčejný pozdrav. Nemusí nám být druhý člověk sympatický, dokonce si o něm můžeme myslet i leccos nehezkého, ale pozdravit bychom se měli.

Ale je to tak v praxi? Kolik lidí kolem sebe chodí „jako kolem vzduchu?“ Co se tím vyřeší? Nic. Jen to, že oba mají třeba hned po ránu nepříjemný zážitek z náhodného setkání s někým, koho, jak se dnes říká, „zrovna nemusí“.

Nekomunikace

A další věc, která je dosti častým řešením nějakého konfliktu, je nemluvit. Urazit se a nekomunikovat. Někdy jen několik hodin, jindy několik dní, ale jsou případy, že spolu lidé nemluví i několik let.

Pro tak zásadní a závažné přerušení veškeré komunikace může být někdy důvod, ale to musí být důvod velmi silný a hluboký, a nikoli jen drobná obyčejná hádka mezi manželi nebo prostě jiný názor spolupracovníka.

Může se zdát, že nemluvení mezi lidmi je lepším řešením, než kdyby se např. řádně pohádali a vykřičeli se. Jenže tímto sice hrubým výbojem napětí mezi lidmi se může situace vyřešit a zklidnit a účastnící mohou být „navždy dobří“, kdežto nemluvení je vysokým stupněm agresivity, proti které lze jen těžko něco dělat.

Donutit někoho, aby řekl, proč nemluví, není možné. Když dotyčný mluvit nechce, tak mluvit nebude a druhého člověka tím prostě neustále uráží nebo vydírá. Proti tomu je jen jediná obrana: nevnímat to a na jeho vydírání nepřistupovat.

Správné a účinné řešení konfliktních situací je věcí náš všech. Zejména je třeba, aby rodiče a učitelé vychovávali děti tak, aby z nich vyrostly zralé a vyrovnané osobnosti, které budou umět konstruktivně řešit problémy svoje i tlumit emotivní výbuchy a vášně svého okolí. Jenže, co všechno se ještě musí stát, než lidé pochopí.

Příznaky pasivně agresivního chování

Pasivně agresivní chování se může projevovat v mnoha podobách. Pokud se někdo chová pasivně, může:

  • se zdánlivě vytratit
  • vyslovit vám kompliment („Viděl jsem, že jsi umyl nádobí. Překvapilo mě to.“)
  • mlčet k vám
  • nepřímo odmítnout vaši žádost (neříct vám ne, ale také neudělat to, o co jste požádali).
  • vymlouvat se, místo aby řekli, co mají na mysli
  • prokrastinují, když jste je o něco požádali
  • reagovat na vaše požadavky sarkasmem nebo nenápadným rýpáním

Pasivně agresivní člověk může opakovaně tvrdit, že se nezlobí nebo že je v pořádku – i když je zjevně rozzuřený a očividně není v pořádku. Tím, že popírají, co cítí, a odmítají být emocionálně otevření, uzavírají další komunikaci a odmítají o problému diskutovat.

Příčiny pasivně-agresivního chování

Vztek, frustrace a nespokojenost jsou normální emoce. Lidé, kteří se při projevování těchto emocí spoléhají spíše na pasivní agresi než na přímou komunikaci, často vyrůstali v rodině, kde bylo toto chování běžné. V dětství se jim nemuselo zdát bezpečné vyjadřovat své pocity přímo.

Mnoho lidí je pasivně agresivních jen v některých situacích – například v práci -, ale v jiných ne. Vědci pasivně-agresivní chování také spojují s:

  • úzkostnými poruchami
  • ADHD
  • depresí
  • zneužíváním návykových látek
  • poruchami osobnosti

Toto chování si však lidé mohou osvojit i v dospělosti. Mohou se tak chovat, protože jim to pomáhá získat to, co chtějí. Mohou se tak chovat, aby se vyhnuli konfrontaci.

Jak jednat s pasivně agresivními lidmi

Co dělat, když se setkáte s přítelem, kolegou nebo milostným partnerem, který se pravidelně dopouští pasivní agrese? Prvním krokem je rozpoznat příznaky takového chování.

Mrzutost, komplimenty ze zadu, prokrastinace, odtažitost a odmítání komunikace jsou pasivně agresivní chování.

Když se druhá osoba začne chovat tímto způsobem, snažte se udržet svůj hněv na uzdě. Místo toho upozorněte na pocity druhé osoby způsobem, který není odsuzující, ale je věcný.

Pokud jednáte s dítětem, které je zjevně rozrušené z toho, že musí dělat domácí práce, můžete například říci: „Zdá se, že se na mě zlobíš, že po tobě chci, abys uklidil svůj pokoj.“ Pokud se dítě zlobí, že musí uklízet, můžete mu říci: „Ne, ne, ne.

Řešení chování bez ukazování prstem nebo přisuzování viny může usnadnit jeho otevření. Dá jim to také najevo, že si uvědomujete pasivní agresivitu a nehodláte ji nechat plavat, aniž byste si o tom promluvili.

Nakonec dejte dotyčné osobě možnost zpracovat své pocity. Dejte jim prostor, aby se ve svých emocích zorientovali a podle toho s nimi naložili.

Účinky pasivně-agresivního chování

Pasivně agresivní chování může mít negativní vliv na vztahy. Protože otevřeně nevyjadřují své pocity, lidé, s nimiž komunikují, nemusí chápat, proč se jim dostává mlčení nebo proč jsou jejich požadavky ignorovány. To vyvolává zmatek v tom, co se děje.

Časem se toto chování může na vztahu podepsat. Partnera pasivně agresivní osoby může začít unavovat několikanásobné žádání, aby něco udělal, nebo mu mohou začít vadit sarkastické odpovědi.

Protože se pasivně agresivní osoba navíc neotevře tomu, jak se cítí, nikdy se nevypořádá se skrytým hněvem nebo frustrací. Situace tak nadále hnisá, místo aby se problémy vyřešily a posunuly se kupředu.

Zaměstnanci, kteří se chovají pasivně agresivně, mohou v práci čelit disciplinárnímu řízení nebo dokonce výpovědi.

Student, který je pasivně agresivní, může mít ve škole nízké známky kvůli chybějícím nebo opožděným úkolům, což zhoršuje jeho prospěch a vede ke špatným studijním výsledkům.

© 2024 MZ.cz | Nakódoval Leoš Lang