Jak se vyrovnat s bolestí rozchodu?

6. října 2014 13:00 | Adéla Plechatá seberozvoj partnerské vztahy bolest emoce

„Co bude dál? Jak dokážu žít bez ní?“ Plánovali jste společnou budoucnost, domácnost i děti. Teď je vše pryč a Vy nevíte, jestli budete někdy schopni znovu k někomu cítit něco tak intenzivního. Konec vztahu. Událost, kterou doprovází tíživý pocit, že to už nikdy nebude jako dřív.

Rozchod. Už samotné slovo nahání husí kůži. Většina z nás si alespoň jedno ukončení vztahu prožila. Pokud jsme spokojeni a neexistuje hrozba rozchodu, mluvíme o něm, jako kdyby šlo o směšný problém náctiletých. Pravdou však zůstává, že rozervanost srdce opuštěného člověka je nesmírná. Proto je pro člověka, který není na stejné lodi, těžko pochopitelná. Snažit se jí vysvětlit je jako pokoušet se slepému předat, jaký je pohled na červánky.

Není pochyb o tom, že prožívání obecně je pro každého jedince velice specifické. Proto nemůžeme sepsat deset jednoduchých pravidel, která by zaručeně pomohla každému, kdo se právě pokouší zacelit čerstvou díru na srdci. Možná však můžeme polemizovat nad tím, co nepomáhá:

Negeneralizujte

Někteří z nás mají tendenci rozchod chápat jako poslední zmařenou možnost žít s někým ve spokojeném partnerském vztahu a zobecňují tuto jednu zkušenost na všechny budoucí vztahy. Domníváme se, že vše byla naše chyba a že nejsme schopni koexistovat s druhým člověkem. Je však velice důležité uvědomit si, že se jedná o běžnou, i když velice bolestivou, součást lidského života. Rozchod bychom měli vnímat zároveň i jako šanci se někam posunout a rozvíjet se.

Nepřelepujte náplastí

Nechte svou bolest dýchat. Mírnit ji nezávazně trávenými večery může být lákavé a krátkodobě i zdánlivě účinné, ve skutečnosti je to však spíše destruktivní. Kromě těžké morální kocoviny, která se dostaví většinou brzy z rána, se budete muset taky poprat s faktem, že Vaše srdce nezávazný flirt neuspokojí.

Nesnažte se ukazovat

Flirtování s jejími/jeho přáteli, provokativní oblékání a snaha, aby Vás bylo ve společnosti nejvíc slyšet. Kdo z nás to nezkoušel? Bohužel se většinou setkáte s hodně rychlou a příkrou reakcí okolí, která Vás naprosto uzemní a bývalý partner Vás pravděpodobně spraží nechápavým pohledem.

Nemusíte být hned přáteli

Snažit se předstírat „jakoby nic“, nemusí vždy přinést ovoce. Většina dvojic čerstvě po rozchodu není schopna akceptovat, že jejich partnerský vztah je u konce. Často takovéto „kamarádství“ vyvrcholí v krátkodobé obnovení vztahu, které většinou vede pouze k větší bolesti.

Jak urychlit hojení

Každý z nás by měl mít na paměti, že nám nesvědčí, pokud se zachumláme do peřin a přestaneme komunikovat s vnějším světem. Pokuste se volný čas vyplnit činnostmi, při kterých se cítíte lépe, a radujte se z maličkostí. Věnujte se více svým přátelům, rodině, koníčkům a hlavně sobě!

Více prostoru k rozvoji

Plánovali jste, že si doděláte školu, změníte práci nebo se naučíte jezdit na koni? Nyní je ta vhodná doba. Buďte nadšení z přebytku volného času, který můžete produktivně investovat. Dokažte si, že zvládnete žít i bez ní/něj, Vašemu sebevědomí to prospěje.

Bylo vám spolu fajn

Váš vztah sice skončil, ale přesto je často zdrojem mnoha hezkých vzpomínek. Ať již byl konec mezi Vámi jakkoliv dramatický, není důvodem k zahození všeho příjemného, co jste spolu prožili. Chápejte tuto zkušenost jako ponaučení a prostor k růstu, ale neodsuzujte tím vztah v jako celek.

Nezlepšuje se to!

Týdny a měsíce plynou a stále Vám připadá, že se vše jen zhoršuje? Odmítáte si ztrátu připustit, kopete do dvěři a pak brečite do polštáře? V okamžiku, když Vaše nářky překlenou určitou hranici, ostatní lidé se na Vás mohou začít dívat jinak a nenápadně Vám naznačovat, že byste měli vyhledat odbornou pomoc. Pokládáte si sám sobě otázku „Je tohle ještě vůbec normální?“. Ano, je to normální. Etapy trápení a smutku, které doprovází ztráta blízké osoby, byly popsány již v roce 1969 psychiatričkou Elizabeth Kübler Ross. Možná se v nich dokážete nalézt:

• Popření – Člověk má silnou tendenci zlehčovat náročné situace. Často však popírání ukončení vztahu vede pouze k tomu, že se z něj déle zotavujeme.
• Vztek – Ano, vztek je nedílnou součástí jakékoliv ztráty. Zlobíme se na sebe, na něj i na rodiče, za to, že nás špatně vychovali.
• Smlouvání – Pokoušíme se získat milovanou osobu zpět, ať už pomocí žárlivosti či milostných básní.
• Deprese – Pokud si plně uvědomíme, že jsme o něj/ni natrvalo přišli, přichází k nám smutek v plné síle.
• Přijetí – Až nyní jsme schopni plně akceptovat to, co se stalo. Nedá se říci, že bychom hned skákali radostí, ale alespoň se cítíme „normálně“.

Co si z toho mám vzít?

Konec vztahu je velmi indiviuální záležitost, bývá však velice náročnou a často podceňovanou zkušeností. U dospívajících se může jednat o první opravdové zklamání z lásky. Zvláště první rozchod znamená ve většině případů velký otřes a může vést k dlouhodobému strachu z partnerských vztahů a narušení pohledu na sebe sama. Na druhou stranu ztráta celoživotního partnera sebou přináší další úskalí, v podobě obavy z toho, že si již ve svém věku nemohu nikoho najít nebo už neumím žít sám. Proto bychom neměli rozchody a bolest zlomeného srdce v žádném případě zlehčovat.

Viktor Emil Frankl utrpení chápe jako jednu z největších možností růstu, která nám pomáhá nalézt smysl života, pokud se ke svému trápení postavíme odvážně, jako k možnosti se rozvíjet. Měli bychom tedy vidět v ukončení vztahu nejen bolest, která může být zvláště v případě celoživotních partnerů i několikaletá, ale také ponaučení a příležitost ke změně.

ZDROJE:

Kübler-Ross, E. (2005) On Grief and Grieving: Finding the Meaning of Grief Through the Five Stages of Loss, Simon & Schuster Ltd, ISBN 0-7432-6344-8

Frankl, V. (2006). Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. (1. vyd., 237 s., Překlad Vladimír Jochmann). Brno: Cesta.