Extrovert, nebo introvert?

Snad každý někdy slyšel pojem extraverze. Ale máme opravdu představu, co to znamená? Jak vypadá typický extrovert a jak typický introvert? A jak míra extraverze může ovlivňovat náš život? O co tedy vlastně jde?

Zájem o extraverzi trvá už dlouhou dobu. Není to téma jen posledních pár desítek let. Už před dvěma tisíci lety si lidé všímali určitých osobnostních rysů, kterým dnes říkáme extraverze a introverze.

Útržky z historie – Jung

Za rozšíření povědomí o těchto rysech vděčíme především Carlovi Gustavovi Jungovi, zakladateli analytické psychologie. V Jungově typologii je extravert charakteristický otevřeností vůči vnějšímu světu.

Extrémem extraverze je histriónská porucha osobnosti. Introvert je uzavřený do sebe a v extrémním případě se projevuje jako schizoidní porucha osobnosti.

Jung považoval extraverty a introverty za odlišné typy lidí. Tvrdil, že introverze i extraverze je součástí povahy každého člověka a tyto postoje jsou ve vzájemném protikladu.

Zatímco jeden řídí osobnost, druhý je potlačený a nevědomý. Takže nevědomí introverta je extravertované a nevědomí extraverta je introvertované.

Jungova klasifikace osobnosti byla ve skutečnosti trochu komplikovanější, dělila se podél tří základních os a dimenze extraverze-introverze byla pouze jednou z nich. Další dvě osy byly vnímání-intuice a myšlení-cítění. Tato verze se ale nedostala za hranice analytické psychologie.

Hans Jurgen Eysenck

Dalším, kdo se zabýval extraverzí, byl Hans Jurgen Eysenck. Provedl řadu výzkumů a vytvořil poměrně známý model osobnosti, ve kterém užívá základních termínů introverze-extraverze a stabilita-labilita.

Mezi extravertní rysy podle Eysencka patří sociabilita, impulzivita, aktivita, živost, vyhledávání vzrušení, mezi introvertní pak vytrvalost, rigidita, subjektivita, stydlivost a iritabilita.

Eysenck také volně navazuje na výzkum nervových procesů I. P. Pavlova. Podle Eysencka se lidé liší ve způsobu, jakým jejich mozek a centrální nervová soustava reaguje na proces stimulace z prostředí, který je dědičně podmíněn.

Zjistil, že extraverze souvisí s tendencí k obtížnému podmiňování, zatímco introverze souvisí s lehkým podmiňováním, a předpokládal, že pozorované rozdíly jsou podmíněné rozdíly v úrovni podráždění (excitační úrovni) mozkové kůry.

U extraverta je tato úroveň nízká. Působí na něj až intenzivnější a silnější podněty, proto vyhledává společnost. U introverta je excitační úroveň vysoká. Vystačí si s menším množstvím podnětů, a proto má tendence vyhýbat se dodatečné stimulaci. K uspokojení potřeb mu stačí jeho vlastní myšlenková činnost.

Extraverze je také součástí tzv. Big Five (Velké pětky), která zkoumá základní osobnostní rysy. Kromě extroverze sem patří ještě neuroticismus, svědomitost, přívětivost a otevřenost vůči zkušenosti.

Co je to introvertně-extrovertní spektrum?

I když se můžete výrazně přiklánět na jednu či druhou stranu, lidé obvykle nejsou jen introverti nebo jen extroverti. V závislosti na situaci a okolnostech můžete být v některých oblastech introvertní, ale v jiných extrovertní.

Extroverti a introverti leží na opačných koncích spektra a každý člověk je ve své pozici na stejném spektru jedinečný. Většinou se lidé pohybují někde uprostřed a mohou být také označováni jako ambiverti.

Být charakterizován ambiverzem znamená, že si osvojujete jak introvertní, tak extrovertní tendence v tom, jak vnímáte, zpracováváte a reagujete na svůj svět.

Spektrum introvert vs. extrovert je způsob kategorizace lidí na základě toho, jakým způsobem reagují na vnější a vnitřní podněty. Úroveň vaší introverze se týká toho, jak jste introspektivní, zatímco extroverze vysvětluje, jak komunikujete s vnějšími podněty a jak na ně reagujete.

Při měření introverze a extroverze mějte na paměti, že někdo obvykle více rezonuje s jednou stránkou, ale přesto v různých kontextech vykazuje vlastnosti té druhé.

Kontinuita

Jednotlivé póly dimenze extraverze-introverze nejsou oddělené, ale kontinuální. Na jedné straně je typický introvert, na druhé typický extravert a jedinec se může být více či méně přikloněn k jedné ze stran.

Může se ale stát, že to za určitých podmínek změní. Například muž, který se jevil jako typický extravert, se náhle stane nespolečenským, protože před ním leží důležité rozhodnutí a musí se tím stále zabývat a promýšlet všechny následky.

Extraverze tak není stálá v čase a její míra se může měnit.

Projevy extraverze

Extraverze je úzce spojená se sociabilitou. Extravert se rád baví s druhými lidmi, je družný, rychle se adaptuje v novém prostředí (např. na společenské akci), vyhledává nové přátele. Ve společnosti druhých je jako ryba ve vodě.

Má širokou sociální síť a více přátel než introverti. Vyhledává kontakt s druhými, dokonce nerad čte nebo studuje sám. Taky je impulzivní. Neplánuje, je bezstarostný. Ne vždy je na něj spoleh.

Extravert je aktivní, má rád vzrušení, je optimistický, hovorný a hlučný. Má rád zábavu a změnu. Brzy ale může ztrácet náladu, trpělivost a může mít sklon být agresivní.

Projevy introverze

Introvert je zdrženlivý, spíše nezávislý, samotářský, samostatný. Je tichý, málo průbojný. Má jen úzký okruh přátel. Je rezervovaný a nespolečenský.

Na rozdíl od extroverta nejdříve přemýšlí, až potom jedná. Nemá rád vzrušení. Má rád, když má jeho život řád a je uspořádaný. Může být nedůvěřivý, plachý, nejistý. Je trpělivý, spolehlivý a přemýšlivý.

Může mít sklon k pesimismu. Je zaměřený na sebe, do svého nitra. Podle Junga je vnitřní život introverta velmi hluboký a intenzivní.

Extraverze souvisí s mnoha aspekty lidského života. Ovlivňuje prožívání světa a začlenění do společnosti. Může se projevovat i ve výběru povolání, kdy si extravert spíše najde práci, při které bude v kontaktu s dalšími lidmi.

Jak ovlivňuje introverze a extraverze práci?

Introverze může jedincům, kteří ji prožívají, umožnit, aby se lépe soustředili na samostatné úkoly, formulovali konkrétnější myšlenky, hledali kreativní a inovativní řešení a svědomitě přemýšleli, než učiní závěry.

To často znamená, že introverti mohou sloužit jako důkladní, na detaily orientovaní odborníci s obratnou schopností číst sociální situace, a to bez ohledu na jejich sklon k nezávislosti.

Je důležité poznamenat, že prožívání introverze může být náročné pro některé odborníky, kteří pracují na společensky angažovanějších pozicích, jako jsou vedoucí pracovníci organizací a pracovníci v profesích zaměřených na klienty.

I tak ale platí, že pokud si introverti dávají pozor na dobíjení energie, mohou takové úsilí snáze vyvážit.

Extroverze může jedincům, kteří ji zažívají, umožnit efektivně spolupracovat, jednat účelně, zapojovat se do nových zkušeností a dosahovat špičkových výsledků díky své odborné komunikaci.

To znamená, že extroverti často slouží jako vysoce produktivní, dynamičtí profesionálové, kteří posouvají hranice oborových norem a očekávají, že budou ve svých každodenních rolích vystaveni výzvám.

Spolu s tím je však důležité poznamenat, že extrovertní profesionálové mohou čelit problémům souvisejícím s jejich přeceňováním společenské angažovanosti – mohou být snadno rozptýleni nebo znuděni samostatnou prací.

Navzdory tomu, když extroverti dokážou tyto překážky překonat, mohou ve své kariéře postoupit a najít úspěch ve vedení.