Pokud se člověku někdy stalo, že na něj působil druhý chladně, s nezájmem o cítění a bezohledně ke společenským normám, pravidlům a závazkům, neměl by ho soudit, možná trpí disociální poruchou osobnosti.
Existují různé definice pojmu osobnost. Obecně lze říci, že je to celek, který se skládá z biologických, psychologických a sociálních aspektů. Osobnost je utvářena okolním prostředím, lidmi v okolí a společností. Stejně jako je nespočet definic, existuje i mnoho poruch osobnosti.
Porucha osobnosti charakterizovaná bezohledností v sociálních závazcích‚ nedostatkem cítění pro druhé. Je velká nerovnováha mezi chováním a současnými sociálními normami.
Chování nelze snadno změnit zkušeností‚ dokonce ani trestem. Je nízká tolerance k frustraci‚ nízký práh pro spouštění agrese včetně násilných činů. Subjekt má tendenci klamat druhé nebo nabízet přijatelné vysvětlení pro chování‚ které ho přivádí do konfliktu se společností.
Narušená osobnost
Poruchy osobnosti jsou v lidské populaci poměrně časté, jejich výskyt se odhaduje na 6 – 9%, někdy dokonce i na 10 – 15%. Projevy poruch osobnosti se projevují ve velice širokém kruhu různých sociálních a osobních situací. Tyto projevy tedy nejsou omezeny pouze na určitý spouštěcí podnět.
Porucha osobnosti vede ke značné osobní nepohodě, ale to může být zřejmé až v pozdějším průběhu. Bývá obvykle, ale ne vždy, sdružená s významným zhoršením výkonu jak v zaměstnání, tak ve společenské oblasti.
Pacienta ovšem nemusí trápit porucha osobnosti samotná. Poměrně často se stává, že zároveň může trpět úzkostí, depresemi nebo závislostí na návykových látkách.
Specifickým projevem u poruch osobnosti je to, že jedinec nevidí problém u sebe samého, ale u lidí ve svém okolí. Domnívají se totiž, že jim ostatní lidé brání v jejich štěstí a nespravedlivě je soudí.
Porucha osobnosti se nejčastěji objevuje v pozdní adolescenci, nejčastěji kolem 18. roku života a často trvá celý život. Poruchy osobnosti nevznikají jen z biologických či výchovných faktorů. Pravděpodobnější je, že porucha osobnosti vzniká komplexní kombinací mezi temperamentem a charakterem.
Chlad a nezájem
Mezi specifické poruchy osobnosti lze řadit paranoidní, schizoidní, disociální, emočně nestabilní, histrionskou, anankastickou, vyhýbavou a závislou poruchu osobnosti.
Disociální porucha osobnosti je porucha, která se vyznačuje nedostatkem citu, chladem a lhostejností vůči společenským normám.
Jedinci s disociální poruchou osobnosti často uspokojují své potřeby, aniž by pomysleli na důsledky svého jednání nebo na druhé lidi. Není vzácné ani to, že již od brzkého věku častou lžou, kradou, chodí za školu, mají problémy s autoritami, týrají zvířata, jsou promiskuitní, objevuje se u nich kriminální chování a zneužívají druhé osoby.
Také se u nich objevuje problém s ovládáním emocí, často dochází k agresivním výbuchům. S disociální poruchou osobnosti se potýká přibližně 0,2 – 9,4% lidí, přičemž je častější u mužů. První projevy se objevují ke konci puberty, tedy okolo 18. roku života.
Diagnostika disociální poruchy osobnosti není snadná
Jsou známa různá diagnostická kritéria pro disociální poruchu osobnosti. Aby mohla být tato porucha osobnosti diagnostikována, musí jedinec splňovat určitá kritéria. Mezi ta patří:
- chladný nezájem o cítění druhých
- hrubý a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům
- neschopnost udržet trvalé vztahy při nedotčené schopnosti takové vztahy bez obtíží vytvářet
- velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí
- neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu
- výrazná tendence ke svádění viny na jiné nebo uvádění racionálního vysvětlení pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se společností
Z těchto uvedených příznaků musí pacient splňovat nejméně tři, aby byla disociální porucha osobnosti diagnostikována.
S disociální poruchou osobnosti lze pracovat a léčit ji. Stěžejní při léčbě je psychoterapie, doplňkovou léčbou je léčba farmaky, zejména pokud jedinec mimo poruchu osobnosti trpí depresemi nebo úzkostí. Nejvíce účinné terapie při léčbě této poruchy je zejména dynamická psychoterapie, interpersonální, skupinová a kognitivně behaviorální terapie.
Vzhledem k obtížím spojených s poruchou, jedinci na skupinové terapie moc často nedocházejí. Terapii lze provádět ambulantně i při hospitalizaci, přičemž větší účinek má dlouhodobější hospitalizace pacienta. Samozřejmě důležitým faktorem zůstává motivace pacienta k léčbě a k návratu k normálnímu žití.