Autistické dítě a pes

30. října 2015 20:36 | MUDr. Helena Kučerová autismus canisterapie

O léčivých schopnostech zvířat, zejména pejsků, se ví již řadu let. Pomáhají překonat obtížné situace zdravým lidem i těm, kteří nemohou chodit a musí používat vozík, lidem nevidomým a dokáží snadno navázat kontakt i s dětmi s poruchou autistického spektra.

Mám pejska, malou černou fenku Bobinku, která má nyní již 17 let. Je to nejvěrnější přítel a nejlepší parťák. Chodí se mnou do ordinace, jezdí na konference a také na dovolenou. Před několika lety jsme v létě spolu byly na Vysočině. V jednom malebném městečku jsem si zašla do kavárny na odpolední kávu. Byla jsem jediný host. Posadila jsem se a Bobina si způsobně lehla pod stůl k mým nohám. Popíjela jsem kávu a v tom, kde se vzalo, tu se vzalo, přihnalo se k nám asi čtyřleté dítě a doslova šipkou (tedy hlavou napřed) se vrhlo pod stůl a objalo Bobinu. Ta se sice lekla, ale zachovala klid, jenže dítě ji tak silně tisklo k sobě, že by snad psa udusilo. Napřed jsem na ni mluvila, byla to holčička, aby pejska pustila, ale ona se ho držela jako klíště, nemluvila a ani se na mě nepodívala. Musela jsem tedy vlézt pod stůl i já a Bobinu z jejího sevření uvolnit. S holčičkou jsem se pokoušela nějak domluvit, ale bezvýsledně. Nedívala se na mě, nemluvila a odstrkovala mě od psa, kterého se zoufale chtěla držet. Když jsme spolu chvíli takto bojovaly, začala jsem volat někoho z personálu. Poté přišla mladá žena, matka dítěte, a vše mi vysvětlila. Holčička byla autistka, a jak ji chvíli nehlídali, vyběhla z jejich bytu, který sousedil s kavárnou, vycítila, že je tam pes a vrhla se k němu. To prý dělá vždycky, když vidí nějakého psa. Nemluví a je těžko zvladatelná.

Výchova dětí s poruchou autistického spektra je velmi náročná. Nelze použít nějakou jednoduchou metodu, pro všechny děti stejnou, jednak proto, že každé dítě je jiné, a jednak proto, že do velké „škatule“ poruch autistického spektra (Autistic spectrum disorders – ASD) jsou, s prominutím, „naházené“ diagnózy, které se etiologicky, patogeneticky i psychopatologicky od sebe výrazně liší a mají společné jen některé symptomy. Je jistě rozdíl mezi Downovým syndromem, což je chromozomální aberace, a Aspergerovým syndromem, jehož etiologie sice není ještě přesně definovaná, ale o chromozomální aberaci se nejedná a také jeho příznaky i léčba jsou odlišné. Oba ovšem mají společné to, že tyto děti špatně komunikují s okolím a některé věci špatně chápou, takže jsou vůči světu autistické, tedy extrémně uzavřené do sebe. Navazování kontaktu s lidmi jim činí potíže, ale se psem je to pro ně snadnější. Také emotivita je u těchto dětí odlišná od normálu. Jejich rodiče, i když je jako své děti samozřejmě milují, prožívají někdy ambivalentní pocity, když dítě zlobí, nebo když nedokáže jejich lásku opětovat, resp. dát ji najevo. Jaké pocity má pes, nevím, ale pokud to mohu posoudit z vlastních zkušeností, tak pes je vždy jednoznačný. Dovede dát najevo zlobu, ale také, a to hlavně, radost, lásku, přítulnost, do níž se žádné negativní emoce nemísí. Rodiče mají jistě své dítě rádi, ale když např. spěchají a dítě neposlouchá, trucuje, je negativistické, tak zcela přirozeně mohou prožívat stres a vztek, což dítě vycítí. Každé dítě, a autistické tím více, však potřebuje nikoli ambivalentní, ale pouze jednoznačně pozitivní přístup, což pes dokáže. On ten pejsek taky to dítě nekrmí, nekoupe, neobléká a nespěchá s ním do školky a sám do práce. Jenže dítě až tak dalece neuvažuje, prostě potřebuje blízkost živého tvora, přitulit se k němu, což u mámy nebo táty neumí. Prudkost kontaktu zmíněné holčičky s Bobinou a její úporné sevření typu „já tě chci a už tě nikdy nepustím“, mohlo v našem případě vést až k nechtěnému usmrcení této milované bytosti, protože Bobina držela a byla by se snad nechala umačkat, než by dítě kousla.

Výchova dětí s poruchami autistického spektra tedy opravdu není jednoduchá. Naše uspěchaná doba, zaměřená na výkon a výdělek, těmto dětem poněkud komplikuje život. Mnozí z nich jsou však velmi inteligentní, takže postupem let se dokáží v tom našem mezilidském chaosu orientovat a profesionálně se dobře uplatnit. A dokáží i mít rádi druhé lidi, i když to někdy dávají najevo s obtížemi a je třeba jim vyjít v jejich snaze naproti. To ovšem od jejich příbuzných, vychovatelů a pozdějších zaměstnavatelů vyžaduje nejen znalosti o této problematice, ale také empatii, velkorysost a promíjení různých přehmatů a společenských zakopnutí. Ale ono to jinak nepůjde. Autistických dětí přibývá a do naší společnosti je třeba je začlenit. Možná přitom budeme muset tu společnost trochu změnit a myslet více na emoce než na chladnou techniku. Třeba nám to prospěje.

Co všechno se ještě bude muset stát, než to lidé pochopí.

MUDr. Helena Kučerová, HonDG

Andrea Tvrdá / 31. října 2015 00:35

Autismus a pes / Krásný článek! Již přes 10 let se profesionálně věnujeme tomuto tématu a edukujeme rodiny jak využít potenciál domácích zvířat, a psů zejména, ke zkvalitnění života osob s PAS. Možnosti působení psa na dítě s autismem jsou jedinečné a pokud se to nenechá jen spontánnosti, ale umí se s touto problematikou cíleně pracovat, pak nám rodiče mnohdy popisují až neuvěřitelné pokroky u svých dětí s autismem. Naše organizace púracuje s pojmy: Psa-asistent pro autistu, nebo Rezidentní terapeutický pes pro autistu. Ovšem rozhodně nejde o pejsky co umí něco otevřít dveře, sundat čepici či ponožku, tito psi mají mít úplně jinou náplň svých dovedností. Stejně tak technika canisterapie je pro děti s autismem zcela odlišná – neinvazivní… více na stránkách autismusapes.estranky.cz Děkujeme za krásný článek!

MUDr. Helena Kučerová / 31. října 2015 13:26 / ověřený odborník

Andrea Tvrdá / Dobrý den, paní Tvrdá, moc děkuji za krásný diskusní příspěvek a přeji mnoho zdaru ve Vaší práci. Helena Kučerová

Petr Hroch / 31. října 2015 14:16

Moc hezký článek / Moc hezký článek o lidech s autismem a nejvěrnějších přátelích lidí, tedy psů. V článku je psáno, že lidí s PAS přibývá, někde jsem četl, že je to proto, že přibývá mužů, kteří mají děti ve vyšším věku. Nádherně byl zpracován zejména závěr, kde je uvedeno, že tito lidé přeci jen mají jistou možnost se začlenit do společnosti, která se musí stát více tolerantní, emotivní a přátelskou.

Jarmil Troll / 31. října 2015 14:44

Jarmil / Pozorný čtenář si při čtení článku jistě vybaví Sheldona Coopera ze seriálu Teorie velkého třesku… 🙂

Josef Bednář / 1. listopadu 2015 07:32

Psí terapie / Pěkný článek o zvířatech a lidech. Autismus je těžko zvladatelná porucha, ale psí kamarád ve většině případů pomůže tuto poruchu zvládat. Psi jsou člověku věrni už několik staletí a jejich význam pro lidstvo je čím dál větší.

Mirek Novák / 2. listopadu 2015 09:57

Nadprůměrná inteligence u autistů / Tito lidé mívají vyšší inteligenci, bývají hodně inteligentní, což je zajímavé, že tyto schopnosti nedokáží uplatnit v mezilidském jednání. Ještě k té inteligenci: mě nepřestává udivovat, jak rychle uměl Rainman spočítat sirky rozházené z krabičky 🙂

MUDr. Helena Kučerová / 29. listopadu 2015 12:07 / ověřený odborník

Všem / Moc děkujeme za všechny diskusní příspěvky a za všechny lajky, které nás velice potěšily. Všechny příznivce srdečně zdravíme. Helena Kučerová a Bobi